Československé povětrnostní služby a jejich činnost v období mezi dvěma válkami | Hydrometeorologická služba Armády České republiky

Stručný organizační vývoj československých povětrnostních služeb v období mezi dvěma válkami

Vojenská povětrnostní služba se ve 20. a 30. letech minulého století dělila podle druhů zbraní (dnes druhů vojsk), které v rámci československé branné moci zabezpečovala. Vojenský odbor státního ústavu meteorologického (SÚM) při jeho vzniku tvořily Oddělení předpovědní, Oddělení studijní, Oddělení pozorování počasí, Oddělení spojovací a další technický a pomocný personál. Ve druhé polovině roku 1920 byla u vojenského odboru zřízena Škola pro výcvik vojáků ve službě meteorologické. Dne 1. dubna 1920 bylo v rámci Ministerstva národní obrany vytvořeno systemizované místo Meteorologický referent Oddělení aviatického Všeobecně vojenského odboru, na které byl ustanoven npor. PhDr. Bohdan Vipler, který zároveň vykonával funkci Odborný přednosta veškeré československé vojenské povětrnostní služby. Ke dni 15. září 1922 byla vytvořena nová odborně řídící složka meteorologické služby – Meteorologická skupina 48. oddělení (letecko-materiálního) Vzduchoplaveckého odboru MNO. Dne 1. května 1922 byl vytvořen Vojenský letecký ústav studijní (VLÚS) se sídlem v Letňanech, kde bylo tehdy zároveň vytvořeno Meteorologické oddělení, které působilo jako výzkumná a technická složka vojenské povětrnostní služby. Dne 31. července 1923 byly zrušeny Vojenský odbor SÚM a Meteorologické oddělení VLÚS. Na jejich základě byla nově zřízena Meteorologická sekce VLÚS. Tato sekce zároveň začala působit jako odborné velitelství vojenské povětrnostní služby. Přednostou nově zřízené sekce, kterou tvořilo celkem 22 osob, byl jmenován pplk. PhDr. Bohdan Vipler. Pro potřeby SÚM byla vyčleněna Četa výkonné povětrnostní služby, která se v rámci SÚM podílela na pozorování počasí, kreslení meteorologických map, udržování spojení a pomocných pracích. Základní provozní složky vojenské povětrnostní služby od 20. let minulého století představovaly hlavní letecké povětrnostní stanice, letecké povětrnostní stanice, pilotovací povětrnostní stanice, posádkové povětrnostní hlídky (od 30. let), hlavní dělostřelecká povětrnostní stanice (instrukční), dělostřelecké povětrnostní stanice (pozorovací), povětrnostní hlídky plynové ochrany vojskových těles, povětrnostní stanice (pozorovací) dělostřeleckých pluků proti letadlům (od roku 1937). Hlavní letecké povětrnostní stanice byly zřízeny v letech 1920 a 1921 na hlavních letištích leteckých pluků 1, 2 a 3 dislokovaných v Praze-Kbelích, Olomouci a Nitře. Postupně vznikaly další povětrnostní stanice a ostatní základní provozní složky vojenské povětrnostní služby. Na počátku roku 1938 působilo v rámci vojenské povětrnostní služby 23 leteckých povětrnostních stanic, 17 povětrnostních stanic dělostřelectva a dnes již nezjistitelný počet povětrnostních hlídek různého druhu. Z důvodů všeobecného omezení finančních výdajů státu na výstavbu a rozvoj Československé branné moci došlo v roce 1928 k významnému snížení organizačních struktur a počtu osob v rámci celého rezortu MNO. V té souvislosti byla ke dni 30. června 1928 rovněž zrušena Meteorologická sekce VLÚS a místo ní bylo vytvořeno Vojenské oddělení povětrnostní služby SÚM. Zároveň byla vytvořena Skupina IV. (meteorologická) VLÚS, jejímž úkolem bylo provádět vědecké výzkumy a studia v oborech meteorologie, aerologie, klimatologie a astronomie pro vojenské účely, předkládat návrhy na pořizování meteorologických přístrojů a zařízení a provádět odborný meteorologický výcvik. Přednostou skupiny byl jmenován škpt. Ing. Karel Javůrek, od 14. prosince 1936 potom tuto funkci zastával mjr. RNDr. Josef Jedlička.

Schéma součástí vojenské povětrnostní služby

Pplk. PhDr. Bohdan Vipler

Výstavba hlavní budovy VLÚS v Letňanech

Odborná organizační struktura součástí vojenské povětrnostní služby ke dni 1. srpna 1923

Mjr. RNDr. Josef Jedlička

Nařízení MNO ke zřízení Hlavní letecké povětrnostní stanice 2 v Olomouci

Přehled přednostů vojenské povětrnostní služby 1920 až 1939

Oddělení spojovací státního ústavu meteorologického

Oddělení spojovací státního ústavu meteorologického

Oddělení spojovací státního ústavu meteorologického

Letoun Šmolík Š.A. na letišti Kbely v roce 1921

Dne 28. února 1937, v souvislosti se zvýšeným válečným ohrožením republiky bylo Vojenské oddělení povětrnostní služby Státního ústavu meteorologického (SÚM) reorganizováno. Zároveň bylo nově vytvořeno systemizované místo Zástupce MNO při SÚM, kterému bylo podřízeno Vojenské oddělení povětrnostní služby SÚM na které byl jmenován mjr. Oldřich Hlaváček. Tehdy bylo formálně vytvořené společné předpovědní ústředí civilní a vojenské povětrnostní služby, které tvořilo celkem 34 pracovníků, z toho 7 vysokoškolsky vzdělaných meteorologů. Dne 1. listopadu 1937 byla na letištích Kbely, Brno a Bratislava-Vajnory vytvořena nová pomocná předpovědní ústředí vojenské povětrnostní služby nazvané Povětrnostní ústředny 1, 2 a 3. Do funkcí jejich velitelů byli ustanoveni por. Miloslav Štěpánek, por. František Bauer a npor. Ľudovít Kukorelli. V roce 1930 převzalo Vojenské letecké učiliště v Prostějově do své působnosti úkoly v oblasti přípravy a výcviku základního personálu povětrnostní služby letectva a za tímto účelem vznikla Škola povětrnostní služby, která zde působila až do roku 1939. Dne 30. listopadu byl při Vojenském ústavu vědeckém zřízen V. odbor pro brannou geografii, jehož součást tvořila Branná sekce meteorologická. Do čela sekce byl zvolen RNDr. František Ondrůj, vrchní komisař SÚM a jejím tajemníkem RNDr. Zdeněk Sekera, odborný asistent katedry meteorologie a geofyziky Univerzity Karlovy. Sekce řešila vědecké úkoly především v oblastech předpovídání počasí pro vojenské účely, studia dynamiky přízemních vrstev atmosféry, zavedení radiosondážních aerologických měření, typizace meteorologických přístrojů, organizace sítě meteorologických stanic a dalšími rozvojovými projekty. V rámci SÚM se koncem 20. let rychle rozvíjely letecká povětrnostní služba a všeobecná předpovědní služba a proto, z důvodů nevyhovujících pracovních prostorů, byly tyto složky, společně s Vojenským oddělením SÚM v listopadu 1929 přemístěny do pronajatých místností v Praze-Vinohradech, Lucemburské ulici č. 20. Funkci přednosty Oddělení všeobecné a letecké předpovědní služby zastával PhDr. Gustav Swoboda, pozdější první generální sekretář Světové meteorologické organizace. Počátkem roku 1932 byla civilní letecká povětrnostní služba reorganizována a byly vytvořeny její nové výkonné složky, které byly tvořeny správou letecké povětrnostní služby, předpovědními ústředími v Praze a Bratislavě, vyhláškovými kancelářemi a pozorovací sítí hlavních a pomocných povětrnostních hlídek. Počátkem roku 1937 byly Oddělení letecké předpovědní služby, Oddělení všeobecné předpovědní služby a Vojenské oddělení SÚM přemístěny do prostorů letištní budovy nově otevřeného letiště v Praze-Ruzyni. Bezprostředně po vzniku 2. světové války, byla všeobecná a letecká předpovědní služba SÚM dne 2. září 1939 zrušena a její funkci začala vykonávat tehdejší německá Luftwaffe Hauptwetterwarte Prag-Rusin (Hlavní povětrnostní stanice vzdušných zbraní Praha-Ruzyně). Dne 12. prosince 1939 byl zbytek SÚM reorganizován jako Ústřední meteorologický ústav pro Čechy a Moravu, převeden do působnosti Ministerstva veřejných prací a zároveň mu byla přidělena budova bývalé Poštovní spořitelny v Praze-Smíchově. Předpovědní ústředí povětrnostní služby SÚM v Bratislavě bylo v březnu 1939 nejprve transformováno na Správu slovenskej poveternostnej služby, ze které byl 21. listopadu 1939 vytvořen nový Štátny hydrologický a meteorologický ústav podřízený Ministerstvu národní obrany Slovenské republiky.

Mjr. Oldřich Hlaváček

Schéma organizační struktury složek vojenské povětrnostní služby při SÚM v lednu 1937

Npor. Ľudovít Kukorelli

PhDr. Gustav Swoboda

Letištní budova (řídící věž) letiště Praha-Ruzyně

Budova Poštovní spořitelny v Praze-Smíchově, kde od roku 1939 sídlil Ústřední meteorologický ústav pro Čechy a Moravu

Meteorologická měření a pozorování v období mezi dvěma válkami

Vývoj meteorologických měření a pozorování byl v období první republiky poměrně komplikovaný, což bylo způsobeno především skutečností, že pozorovací sítě meteorologických stanic spravovalo hned několik subjektů. V počátcích budování Čs. povětrnostních služeb bylo nutno v rámci Státního ústavu meteorologického (SÚM) vybudovat příslušné komunikační telegrafní a telefonické ústředí pro sběr, zpracování a distribuci meteorologických zpráv a informací. Síť vojenských a civilních povětrnostních stanic se především z důvodu rychlého rozvoje vojenského i civilního letectví značně rozrůstala. V roce 1919 působilo na území ČSR pouze 13 povětrnostních stanic pracujících v pravidelném režimu, v roce 1928 potom 63 a v roce 1938 již více než 100 vojenských a civilních povětrnostních stanic, zároveň se vyvíjelo jejich přístrojové vybavení. Zpočátku byla největším problémem rychlost předávaných meteorologických zpráv (zprávy podávané telegraficky ráno na Slovensku, byly často k dispozici SÚM až týž den večer). V září 1922 schválilo Ministerstvo pošt a telegrafů meteorologickým zprávám přednost v dopravě a ty tak mohly být k dispozici SÚM již do půl hodiny od termínu pozorování počasí. Od konce roku 1924 začaly obě Čs. povětrnostní služby provádět varovnou zpravodajskou povětrnostní službu. Specializovaná meteorologická měření a pozorování pro letecké účely byla zahájena v únoru 1926 a v této souvislosti vydal PhDr. Gustav Swoboda první praktický a podrobný návod k provádění měření, pozorování a kódování počasí pro letecké účely. Hlavním úkolem tehdejších leteckých povětrnostních stanic a hlásných leteckých povětrnostních hlídek bylo zjišťování aktuálních charakteristik větru při zemi a výškách, množství a výšky oblačnosti, míst se zhoršenou dohledností, výskytu atmosférických srážek a všeobecného rozdělení tlaku vzduchu ve všech fázích letu, od místa vzletu až po místo přistání. Od července 1926 začala radiotelegrafická stanice SÚM - Radio Kbely vysílat pro uživatele ve vojenském i civilním letectví až 14x denně Soubornou národní leteckou povětrnostní depeši. Počátkem roku 1928 byla zřízena vojenská povětrnostní radiotelegrafní síť. V roce 1929 obdržely všechny povětrnostní stanice první Tabulky pro výpočet efemeridů Slunce a Měsíce a v roce 1930 potom první Malé a Velké mezinárodní atlasy oblaků. Vojenské povětrnostní stanice jako jediné stanice od 20. let prováděly pravidelná měření výškového větru pomocí optického pilotování papírových („zkoušecích”) meteorologických balónků plněných vodíkem. V noci se pod balónky upevňovaly svítící lampióny s uvnitř hořící svíčkou, které byly v roce 1936 nahrazeny suchou elektrickou baterií a žárovkou v keramické objímce. V roce 1933 zahájily letecké povětrnostní stanice první přístrojová měření výšky základny oblačnosti v noci. K tomuto účelu byly využívány světlomety Carl Zeiss Jena v kombinaci s přídavným optickým teodolitem. Od počátku 30. let začala být ve prospěch obou Čs. povětrnostních služeb prováděna pravidelná výšková meteorologická měření pomocí letounů Pokusné letky 1 Zkušebního oddílu Vojenského technického a leteckého ústavu, které byly vybaveny meteorografickými měřícími a záznamovými zařízeními typu Marvin. Tato pomocná výšková měření částečně pokrývala požadavek na informace z vyšších hladin atmosféry vzhledem k tomu, že moderní zahraniční prostředky aerologického radiosondážního měření se v té době teprve nacházely ve stádiu zkušebního vývoje.