Vojenská meteorologie v období 1. světové války a vznik Československé vojenské povětrnostní služby

Francouzská vojenská polní meteorologická služba

Generál PhDr. Milan Rastislav Štefánik (1880÷1919) byl spoluzakladatelem Československa, vojákem, letcem, vědcem a iniciátorem meteorologické služby.

Vědecká kariéra mladého M. R. Štefánika začala po absolvování studií matematiky a astronomie na Filozofické fakultě pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity v roce 1904. Místem jeho působení byla Paříž a od roku 1905 proslulá hvězdárna prof. Pierra Janssena v Meudonu. Záhy se M. R. Štefánik zúčastnil vědecké výpravy na alpském vrcholu Mont Blanc, kde prováděl i meteorologická měření. Již v roce 1906 zveřejnil sedm svých vědeckých prací. V následujících letech věnoval pozornost také rozvíjejícímu se letectvu a absolvoval několik letů u leteckého oddílu v Issy les Moulineaux u Paříže. Tehdy postřehl některé slabiny letectví a jeho výzkum se orientoval na vliv meteorologických podmínek na létání a na projekt mechanického stabilizátoru, který by pomáhal ovládat letoun za větrného počasí. V roce 1908 M. R. Štefánik výrazně rozšířil si svůj vědecký zájem o meteorologii. Počátkem toho roku byl na studijním pobytu v observatoři pro dynamickou meteorologii v Trappes u Versailles, kde pracoval s meteorologickými draky a balóny. Další vědecká činnost M. R Štefánika byla spojena s častým cestováním po celém světě. V roce 1910 přijal velkou výzvu vědeckého ústavu Bureau des Longitudes a meteorologického ústavu Bureau Central Météorologique, týkající se pozorování Halleyovy komety a zatmění Slunce na souostroví Tahiti ve Francouzské Polynésii. Ve stejném roce na Tahiti založil vědeckou observatoř na hoře Mont Faiéres a v roce 1913 při svém druhém pracovním pobytu na Tahiti postavil meteorologickou stanici v Papeete. V roce 1914 se také zhostil rozsáhlého úkolu a založil síť meteorologických stanic na celém území Ekvádoru.

Po vypuknutí války M. R. Štefánik jako francouzský občan nastoupil vojenskou službu u 102. pěšího pluku v Chartres u Paříže. V lednu 1915 byl na vlastní žádost převelen k letectvu a už v dubnu téhož roku obdržel pilotní osvědčení. Během výcviku ve vojenské letecké škole vedl kurz meteorologie. Na západní frontě bojoval od dubna do srpna 1915 u průzkumné letecké eskadry MF-54 u Arrasu, která byla vyzbrojena dvouplošníky typu Farmann. Vedle úspěšné letecké činnosti si našel čas i na vědeckou práci. Na svůj letoun např. namontoval meteorologické registrační přístroje (barograf, termograf a hygrograf) a jako první tak zahájil letecký průzkum meteorologických podmínek. Brzy si všiml, jak velký vliv má počasí na plánování bojových letů. Navrhl proto svým nadřízeným, aby mu umožnili vybudovat leteckou meteorologickou stanici. Za tímto účelem dovezl z Paříže meteorologické přístroje a společně se svým leteckým mechanikem M. Bourdonem je nainstaloval na letišti v Arrasu. Založil tak jednu z prvních meteorologických stanic, která byla u francouzské armády zřízena a stala základním impulsem pro zřízení vojenské meteorologické služby. Díky této činnosti si ho všiml velitel 10. armády generál Ferdinand Foch, budoucí vrchní velitel spojeneckých vojsk, kterému M. R. Štefánik po zřízení stanice začal po splnění svých povinností každý večer telegraficky odesílat meteorologické zprávy a předpovědi počasí. 3. června 1915 si Štefánik vyžádal návštěvu u samotného generála Focha. Oznámil mu, že: „Vřele doporučuje okamžité odvolání zítřejšího útoku na německé pozice, protože bude pršet, hodně pršet a vojáci budou nepohybliví“. Útok byl na základě úspěšné předpovědi počasí odvolán a generál Foch si od tohoto okamžiku přál aktuální předpověď počasí mít k ruce každý den. Zároveň odeslal M. R. Štefánika do hlavního stanu a navrhl vrchnímu veliteli zřídit vojenskou polní meteorologickou službu na celé francouzské frontě, což představovalo vybudovat podél celé francouzsko-německé frontové linie hustou síť meteorologických stanic. Aby tak velitelé a štáby získali celkový přehled o stavu a vývoji počasí a na základě těchto informací mohli rozhodovat kde, jak a jakou silou zasáhnou proti nepříteli. Tehdy tento nápad představoval převratnou myšlenku. Iniciativu týkající se zřízení organizované vojenské polní meteorologické služby ocenilo i Bureau Central Météorologique. M. R. Štefánik si vedl natolik obratně, že vzhledem ke svým bojovým úspěchům a průkopnické práci v oblasti vojenské meteorologie byl v srpnu 1915 pověřen vybudováním a vedením francouzské vojenské meteorologické služby a do historie se tak zapsal nesmazatelným způsobem jako jeden z jejích zakladatelů. Za své zásluhy při prosazování významu meteorologické služby, její zřízení a činy během bojů na francouzské frontě obdržel M. R. Štefánik dne 16. srpna 1915 francouzský Croix de Guerre (Válečný kříž). M. R. Štefánik od svých začátků v armádě prosazoval význam meteorologie ve vojenských operacích. Vyznával kult vědy a v oblasti meteorologie byl přesvědčen, že: „Věda nás bude stále posouvat dopředu a řešit důležité otázky“. M. R. Štefánik kromě úseku na západní (francouzské) frontě zřídil meteorologickou službu také na frontě v Rumunsku (1916) a vyvíjel aktivity k vytvoření spojenecké armádní meteorologické služby, založené na sběru a zpracování meteorologických informací z celkem 81 meteorologických stanic. Cílem projektu bylo umožnit, aby spojenci mohli lépe plánovat vojenské operace, vést letecký průzkum, řídit dělostřeleckou palbu z letadel, balonů a pozorovatelen.

Další zásadní aktivity M. R. Štefánika jsou všeobecně známy. Jako diplomat jednal se západními mocnostmi, angažoval se pro československý odboj, sestavoval zahraniční legie, byl ministrem války. Ale tak, jak byla jeho osobnost zmítaná vnitřními rozpory, sužovaná chronickými zdravotní problémy, které v určitých fázích zasáhly jeho kariéru, tak i jeho poslední chvíle života jsou opředeny řadou otázek. M. R. Štefánik zahynul z dosud ne zcela objasněných příčin dne 4. května 1919 při zřícení letounu typu Caproni Ca - 33, nedaleko obce Vajnory u Bratislavy, při leteckém návratu do nového samostatného Československého státu.

M. R. Štefánik

M. R. Štefánik se svým leteckým mechanikem při měření v meteorologické budce

Udělení francouzského válečného kříže M. R. Štefánikovi

Trosky letounu po letecké katastrofě M. R. Štefánika

Vliv větru na útok chlórem během 1. světové války

Povětrnostní služba rakousko-uherské společné branné moci

V průběhu 1. světové války byla ve Vídni již v roce 1914, při c. a k. Centrálním ústavu pro meteorologii a geodynamiku, na základech původního meteorologického oddělení, mobilizačně vytvořena Týlová vojenská centrála meteorologická, jejímž velitelem-správcem byl jmenován kapitán Doc. PhDr. Arthur Wagner. Vojenská centrála úzce spolupracovala s civilní částí ústavu, prováděla vědecký výzkum v oblasti meteorologie a klimatologie, vytvářela předpovědi počasí a působila jako informační středisko pro podřízené polní povětrnostní centrály. Od září 1915 rovněž sídlila v ústavu mobilizačně vytvořená skupina řízení povětrnostní služby generálního štábu rakousko-uherské společné branné moci, jejímž přednostou byl jmenován podplukovník prof. PhDr. Felix Maria von Exner-Ewarten, který byl 6. prosince 1916 zároveň jmenován ředitelem celého ústavu. V rámci velitelství jednotlivých armád byly zřizovány polní povětrnostní centrály, jejichž úkolem bylo shromažďovat povětrnostní zprávy a informace od nadřízené Týlové vojenské centrály meteorologické a od podřízených meteorologických jednotek, provádět vlastní meteorologická měření a pozorování, balónová (pilotovací) měření výškového větru, vydávat nejméně 2x denně předpovědi počasí a předávat je polním povětrnostním stanicím leteckých, balónových a dělostřeleckých formací, zákopovým povětrnostním pozorovacím stanicím a zákopovým povětrnostním pozorovacím hlídkám plynové služby pro potřeby všech zainteresovaných druhů zbraní. V podřízenosti Týlové vojenské centrály meteorologické dále působily týlové povětrnostní stanice a týlové pilotovací povětrnostní stanice. Hlavní pozornost byla v té době věnována především otázkám měření a analyzování směru a rychlosti větru pro potřeby efektivního vyhodnocování možností šíření otravných látek. Za tímto účelem zpracovala v roce 1916 Týlová vojenská centrála meteorologická klimatologické mapy průměrných směrů a rychlostí větru, které vycházely z dlouhodobé řady meteorologických pozorování a byly zpracovány pro jednotlivé měsíce v roce. Od podzimu 1916 byla u Týlové vojenské centrály meteorologické zavedena nepřetržitá meteorologická služba pro potřeby zabezpečení činnosti rakousko-uherského a německého letectva působícího nad Balkánem. V březnu 1918 byla poprvé meteorologická služba použita pro zabezpečení civilního letectví, které zřídilo leteckou poštu z Vídně do Kyjeva. Po rozpadu rakousko-uherské monarchie na podzim roku 1918 ztratil c. a k. Centrální ústav pro meteorologii a geodynamiku technické vybavení celkem 189 civilních meteorologických stanic, přičemž zařízení 77 z nich připadlo nově vzniklému Československu. Na rakousko-uherských vojenských polních a týlových povětrnostních stanicích rozmístěných na bosenské, haličské a italské frontě, nebo v rakousko-uherském týlu v té době sloužili kromě jiných vojáků české, nebo slovenské národnosti rovněž praporčík Inž. agr. Jan Urban, praporčík Inž. Karel Javůrek a praporčík Oldřich Hlaváček, kteří se v následujícím poválečném období výrazně zasloužili o vznik a další rozvoj československé vojenské povětrnostní služby. V rámci civilní části c. a k. Centrálního ústavu pro meteorologii a geodynamiku působil jako přednosta tehdejší zemětřesné služby doc. PhDr. Rudolf Schneider, který se koncem roku 1919 stal prvním ředitelem nově vzniklé československé civilní povětrnostní služby - Státního ústavu meteorologického.

Prof. PhDr. Felix Maria von Exner-Ewarten

 Budova c. a k. Centrálního ústavu pro meteorologii a geodynamiku ve Vídni

Schéma organizační struktury povětrnostní služby rakousko-uherské společné branné moci

Mapa převládajícího směru přízemního větru v červnu, která byla použita pro plánování plynových útoků v rámci třetí fáze bitvy na Piavě v červnu 1918

 Osoba zasažená yperitem

Vznik a další stručný organizační vývoj československých povětrnostních služeb

Na podzim roku 1918 existovaly na území Čech a Moravy pouze dvě stanice povětrnostní služby rakousko-uherské společné branné moci - Týlová pilotovací povětrnostní stanice 38 v pražském Klementinu a Týlová povětrnostní stanice 43 v Hranicích na Moravě. Dne 28. října v odpoledních hodinách se na žofínském ostrově shromáždili vojáci pražské posádky české národnosti a zároveň zde proběhla i ustanovující schůze leteckých důstojníků rakousko-uherské armády. Dne 30. října bylo v Josefských kasárnách na Smíchově (dnes Justiční palác) zřízeno Velitelství leteckého sboru Československé branné moci, do jehož čela byl jmenován kpt. Jindřich Kostrba. Uvedeného shromáždění se rovněž zúčastnil praporčík Ing. agr. Jan Urban, v té době velitel Týlové pilotovací povětrnostní stanice 38 v pražském Klementinu, jejíž personál tvořilo celkem 6 osob. Pod jeho velením byla tato dne 1. listopadu 1918 stanice vojensky obsazena a organizačně přičleněna k československému leteckému sboru pod názvem Povětrnostní stanice leteckého sboru v Praze (při hvězdárně). V té době se nově vzniklá vojenská povětrnostní služba potýkala s nedostatkem odborného personálu a provozního meteorologického materiálu. Tato otázka byla řešena jen velmi pomalu, a proto byl Ministerským prezidiem RČS pověřen doc. PhDr. Rudolf Schneider rozdělením vědeckých ústavů ve Vídni, kde se stal rovněž členem Oddílu likvidačního úřadu pro vojenské věci. Úkolem povětrnostní stanice leteckého sboru bylo mimo jiné soustřeďovat zprávy o počasí ze všech dostupných meteorologických stanic ležících na novém československém území. Na základě zvláštního nařízení ministra vnitra tak byly postupně soustřeďovány zprávy od celkem 13 povětrnostních stanic. První meteorologická mapa pro území samostatného státu zde byla sestavena dne 23. prosince 1918 z termínu 07:00 hod. místního času. V únoru 1919 začala vojenská radiová stanice na Petříně pravidelně přijímat meteorologické zprávy z Francie, Anglie a z dalších zemí (tzv. Meteory) a tak bylo možno zahájit pravidelné kreslení synoptických map většího prostorového měřítka. Petřínská radiostanice zároveň vysílala do mezinárodní výměny zprávy československých meteorologických stanic Kbely, Cheb, Česká Třebová a Stará Ďala (dnes Hurbanovo). V únoru roku 1919 bylo rovněž zahájeno pravidelné denní telegrafické rozšiřování všeobecných předpovědí počasí. Někteří pozorovatelé meteorologických stanic německé, nebo maďarské národnosti zachovávali k novému státoprávnímu uspořádání pasivní rezistenci a z toho důvodu bylo nezbytné násilně vojensky obsadit meteorologické stanice Cheb (březen 1919) a Stará Ďala (3. červenec 1919). Dne 13. května začala Povětrnostní stanice leteckého sboru v Praze (při hvězdárně) plnit roli „prozatímního” státního meteorologického ústavu. Materiální situace vojenské povětrnostní služby se zlepšila poté, kdy v červenci a následně v listopadu 1919 získala podíl z likvidace prostředků bývalého vídeňského c. a k. Centrálního ústavu pro meteorologii a geodynamiku. První meteorologické mapy Evropy v měřítku 1: 25 mil. byly nakresleny dne 12. října 1919 z termínů 7:00, 14:00 a 19:00 hod. místního času. V této době začali v řadách stanice rovněž působit pozdější významní představitelé československé meteorologie PhDr. Gustav Swoboda a PhDr. Alois Gregor.

Kpt. Jindřich Kostrba - první velitel československého vojenského letectva

Prap. Inž. agr. Jan Urban - velitel Povětrnostní stanice leteckého sboru v Praze (při hvězdárně)

Klementinum - celkový pohled

Klementinum - budova s povětrnostní stanicí

Klementinum - pracovní místnost povětrnostní stanice

Telegram s požadavkem na vojenské obsazení meteorologické stanice Stará Ďala

Telegram Oddílu likvidačního úřadu pro vojenské věci o stavu ve věci převzatého meteorologického materiálu ve Vídni

Letiště Kbely v roce 1919

Věž s anemografy na observatoři meteorologického ústavu na Karlově

Stručný organizační vývoj čs. povětrnostní služby v období vzniku samostatného státu

Dne 10. února 1919 byl na zasedání Národního shromáždění československého předložen pod číslem tisku 493, „Návrh na zřízení ústředního státního ústavu meteorologického pro československou republiku“. Vlastní odborná, ale mnohdy i značně vzrušená politická diskuse o vzniku ústavu probíhala po dobu celého roku. Teprve dne 9. prosince 1919 rozhodlo Presidium ministerské rady Republiky Československé svým usnesením č. 26314 „O zřízení Státního ústavu meteorologického“ (SÚM) v působnosti ministerstva školství a národní osvěty. Nedílnou součástí SÚM se rovněž stal k němu v té době odborně přičleněný Vojenský odbor SÚM, který vznikl na základech reorganizované Povětrnostní stanice leteckého sboru v Praze (při hvězdárně). Nově zřízený SÚM zahájil svoji praktickou činnost dne 14. ledna 1920, kdy ministr školství a národní osvěty (MŠNO) svým výnosem č. 580 n. o. schválil jeho stanovy. Přednostou SÚM byl jmenován doc. PhDr. Rudolf Schneider. Při svém vzniku tvořilo SÚM pouhých 8 kmenových zaměstnanců. K zajištění dohledu nad činností ústavu byl v lednu 1920 zřízen Poradní komitét SÚM, který tvořili zástupci zainteresovaných odborných ústavů a státních ministerstev. Oficiálně působil Poradní komitét SÚM pod společným názvem Československé ústavy pro meteorologii a hydrologii. Vlastní SÚM nejprve sídlil v areálu Klementina, od poloviny května 1920 potom v budově Fyzikálního ústavu Univerzity Karlovy na pražském Karlově. Podle stanov vydaných MŠMO bylo úkolem SÚM: „shromažďování a vědecké zpracování meteorologických pozorování z území ČSR, pěstování a všemožná podpora meteorologického bádání, účast na mezinárodním výzkumu, denní sestavování předpovědí počasí na vědeckém základě a vydávání úředních dobrozdání, prognóza počasí měla být doložena vhodnou synoptickou mapkou, zachycující počasí každého dne a synoptické mapy mohli být zasílány též soukromým předplatitelům“. Podle stejných stanov MŠMO odpovídal Vojenský odbor SÚM za: „ výcvik vojenských elévů v meteorologii, o užití meteorologie pro účely čistě vojenské, popřípadě zprostředkování styku zahraničních vojenských meteorologických služeb s naší meteorologickou službou, týkající se zájmů čistě vojenských“. Velitelem Vojenského odboru SÚM, který v době jeho vzniku tvořilo 19 osob, byl jmenován kpt. Inž. agr. Jan Urban. Vojenský odbor SÚM zpočátku sídlil v prostorách bývalé Povětrnostní stanice leteckého sboru v Praze (při hvězdárně), od poloviny května 1920 potom v budově Fyzikálního ústavu Univerzity Karlovy na pražském Karlově. Síť meteorologických stanic pracujících pro potřeby všeobecné povětrnostní služby ČSR tvořilo na počátku roku 1921 celkem 21 civilních a vojenských povětrnostních stanic.

Zasedání Národního shromáždění československého dne 10. února r. 1919

Tisk 493.

Návrh

člena Národního shromáždění dra B. Němce a soudr., aby byl zřízen ústřední státní ústav meteorologický pro československou republiku.

Veškeré práce, které náleží do oboru meteorologie a klimatologie v oblasti nynějšího československého státu, byly doposud prováděny a řízeny vesměs z Vídně a z Budapešti. Rozpadnutím státu rakousko-uherského přechází povinnost na nás, abychom v této práci, která je organisována mezinárodně a k tomu má svá ústředí ve všech civilisovaných státech, pokračovali, a proto zřídili svoji meteorologickou centrálu.

Navrhujeme tedy, aby byl v brzké době zřízen v Praze samostatný vědecký ústav, jemuž by byl svěřen soustavný meteorologický a klimatický výzkum našeho státu.

Meteorologické ústavy mají význam nejen theoretický, ale také praktický. Jistota prognos meteorologických stále stoupá, ale nezbytným jejím předpokladem je soustavný a nerušený výzkum povětrnostní na celém povrchu zemském. Této mezinárodní vědecké i praktické povinnosti nesmí se náš stát vyhýbati.

Úkolem československého státního ústavu meteorologického bylo by nejen konati pozorování a měření, nýbrž též organisovati síť pozorovacích stanic v celém státu, výsledky pozorování zpracovávati a mezinárodní styky ve svém oboru udržovati. Dále vydávati denní prognosy povětrnostní, konstruovati denní povětrnostní mapy pro abonenty, publikovati vědecké zprávy a po případě též v širokých vrstvách šířiti známosti o vědecké meteorologii. Podepsaní upozorňují také na důležitost aerologických výzkumů pro službu leteckou, která zajisté se bude stále více rozvíjeti a praktického významu nabývati, tak například pro dopravu poštovní.

Dříve než bude možno přikročiti ke zřízení definitivního ústavu, bude třeba organisovati ústav provisorní. Mělo by býti co nejdříve převzato české úřednictvo vídeňského ústavu meteorologického a likvidační komise ve Vídni a Budapešti měly by se domáhati vydání části instrumentaria pro náš ústav.

Mnoho meteorologických aparátů bylo umístěno též na italské frontě a též toho dobře by se dalo použíti pro náš stát, zvláště pro službu aerologickou.

Jako provisorních prostorů dalo by se použíti místností bývalé k. k. Sternwarte v Praze a řízení ústavu prozatím připojiti na meteorologický ústav české university.

Podepsaní navrhují, aby byl tento návrh přikázán výboru osvětovému.

V Praze 10. února 1919.

Dr. B. Němec, Ing. Bečka, Dr. Schieszl, B. Fischer, Sis, Dr. Budínský, Dr. Franta, Dr. Lukavský, Kvapil, Dr. Hajn, Viková - Kunětická, Dr. Vratislav Černý, Machar, Dyk, Dr. Metelka, Heinrich, Dr. Bulín, Dr. Matoušek, Janda, Dr. Weyr, Dr. Engliš.

Opis Návrhu na zřízení ústředního státního ústavu meteorologického pro československou republiku

Doc. PhDr. Rudolf Schneider

Sídlo SÚM a Vojenského odboru SÚM v budově Fyzikálního ústavu Univerzity Karlovy na pražském Karlově

Složení Poradního komitétu SÚM v roce 1920