Přehled hlavních činností vojenské povětrnostní služby od roku 1945 do současnosti

Hlavní činnosti vojenské povětrnostní služby spočívali především v provádění přízemních meteorologických měření a pozorování pomocí příslušných přístrojů a technických prostředků, vedení radiosondážního a radiolokačního průzkumu atmosféry, využívání výsledků družicového průzkumu atmosféry, provádění sběru, zpracování a výměny meteorologických dat, informací a produktů, provozu mobilních prostředků, tvorbě předpovědních a dalších informačních produktů, včetně udržování rozsáhlé mezirezortní a zahraniční spolupráce.

Při provádění přízemních meteorologických měření a pozorování byly od roku 1945 prakticky až do poloviny padesátých let používány meteorologické přístroje pocházející z německé válečné kořisti. Většinou se jednalo o tlakoměry FÜESS, nebo o různé typy anemografů pracujících na principu Steffens-Hedde. K měření výšky základny oblačnosti byly používány pilotovací meteorologické balónky, přičemž výška základny byla měřena podle dosažené výšky balónku v závislosti na čase měřeného pomocí stopek. Za tímto účelem byly používány optické teodolity SPRENGER, případně ASCANIA, které podle příslušných vzorů u nás vyráběl podnik MEOPTA. Pilotovací balónky se vyráběly v podniku VULKAN Hrádek nad Nisou. V noční době byl, především na leteckých meteorologických stanicích, používán oblakový světlomet PI-45 s přídavným optickým úhloměrným teodolitem, vyráběný v továrně ČKD Praha podle původního vzoru německé firmy SIEMENS. K měření směru a rychlosti přízemního větru byly od počátku 50. let převážně využívány anemorumbometry ARME-1, které byly na přelomu 50. a 60. let nahrazeny anemografy JUNKALOR, nebo METRA 957.

V roce 1963 začalo Hlavní povětrnostní ústředí provozovat dvě automatické meteorologické stanice ARMS M-36, které byly umístěny na Šumavě v prostoru Zhůří a v Krušných horách poblíž Božího Daru na kótě Neklid.

Postupně začala přibývat další technika, která byla instalována na všech povětrnostních stanicích. Především se jednalo o distanční meteorologické stanice M-49, měřiče dohlednosti M-37, měřiče výšky základny oblačnosti IVO, přenosné stanice DMK-1 a další.

Koncem 70. a počátkem 80. let byla vyvinuta malá přenosná povětrnostní stanice METEOR-1 a v roce 1992 byla zahájena její výroba. V letech 1980 až 1981 nahradil elektronický anemograf EA-01 dosluhující anemografy typů METRA a JUNKALOR.

Rovněž docházelo k modernizaci dalšího přístrojového a technického vybavení, především tuzemsky vyráběných nejrůznějších druhů registračních přístrojů METRA, dovážených aneroidů BAMM-1, pilotovacího teodolitu AŠT, měřičů dohledností řady RDV, měřičů a registrátorů výšky základny oblačnosti RVO a dalších.

V souvislosti s přechodem vojenského letectva na systém létání podle norem a doporučení Mezinárodní organizace civilního letectví - ICAO byly koncem roku 1991 v zastoupení obchodní společnosti OMNIPOL podepsány první kontrakty s finskou firmou Vaisala na dovoz 20 souprav automatických barometrů s dálkovými teplotními a vlhkostními čidly PA-21 a rovněž 2 souprav laserových měřičů výšky spodní základny oblačnosti CT 12 K, které byly dodány v květnu roku 1992. Prvními pracovišti plně vybavenými technickými prostředky podle standardů a doporučení ICAO, byly v roce 1996 letecké povětrnostní stanice Praha-Kbely a Pardubice.

Nová klimatizační komora firmy Weiss byla zavedena do provozu Povětrnostního ústředí v roce 1997 a zároveň byl pořízen kryostat a nové přesnější etalony.

Od roku 2014 jsou meteorologické stanice postupně vybavovány vyššími verzemi digitálních meteorologických přístrojů a zařízení a pozemních leteckých technických meteorologických zařízení určených pro měření a pozorování základních meteorologických prvků a jevů. V současné době jsou rovněž požívány přenosné taktické meteorologické stanice Vaisala MAWS-TACMET. Klasické meteorologické přístroje nadále zůstávají ve výzbroji jako záložní prostředky.

V letech 2016 a 2017 byly pro potřeby vrtulníkového letectva pořízeny stacionární automatické letecké meteorologické stanice Vaisala AWS 310-Site umístěné v Líních u Plzně, Bechyni a Prostějově.

Nepravidelný pokusný radiosondážní průzkum atmosféry probíhal od roku 1945 na letišti v Praze-Kbelích, když byla pro tyto účely využívána kořistní, bývalá německá, radiosondážní stanice a další aerologický materiál prof. Waltera Findeisena, především radiopřijímače Torn. E. b1. a radiosondy LANG.

Počátek organizovaného vývoje v oblasti radiosondážního průzkumu atmosféry spadá do 2. poloviny roku 1948, kdy v rámci tehdejší Školy povětrnostní služby v Praze-Kbelích bylo zřízeno Radiosondážní oddělení, které bylo vybaveno kořistními německým radiosondážním materiálem. Později až do počátku roku 1953 byly používány finské radiosondy Vaisala, avšak z důvodů uvalení embarga na jejich nákup se opět přešlo na kořistní německé radiosondy typu LANG. Počátkem 50. let byla rovněž prováděna experimentální měření výškového větru pomocí německých goniometrických zaměřovačů EP-2a.

V roce 1956 byly zavedeny do používání upravené, již dříve embargované radiosondy Vaisala, které byly v tuzemsku vyráběné pod označením RS-55. Od roku 1958 začaly být používány radioteodolity MALACHIT a v té souvislosti začaly být rovněž využívány sovětské hřebínkové radiosondy RZ 049.

V roce 1958 byla v Leteckých opravnách Praha-Kbely zahájena výroba mobilní radiosondážní stanice RS-58, jejímž základem byl radioteodolit MALACHIT. Vojenské aerologické stanice byly v létech 1961 až 1965 přezbrojeny soupravami radiolokátorů RMS-1. Radiosondážní výstupy se začaly provádět pomocí nových meteorologických balónů vyrobených z umělého latexu s dostupem do 30 km a novým typem radiosondy RKZ-1.

Výroba modernizovaných verzí souprav RS-65 určených pro Povětrnostní službu letectva a nových RS-65 D určených pro Povětrnostní službu raketového vojska a dělostřelectva, jejichž základ tvořil radiolokátor RMS-1 byla zahájena v roce 1965 v Leteckých opravnách Trenčín. Od konce 60. let začala vojenská povětrnostní služba používat československé radiosondy MARS 1K.

V roce 1972 byla uzavřena mezinárodní dohoda mezi ČSSR a NDR o společné výrobě meteorologických radiosond (měřící část METRA Praha, vysílací část VEB WF Berlín). Vlastní výroba společného produktu pod názvem DFR/MARS byla zahájena v roce 1973 a postupně byl ve čtyřech modifikacích vyráběn až do roku 1993.

V průběhu roku 1996 byly složky provádějící radiosondážní průzkum atmosféry vybaveny radioteodolitem RT 20 M s vyhodnocovací jednotkou Vaisala - MARWIN MW 12 a koncem roku 2003 radiosondážními přijímači DIGICORA III od stejného výrobce.

V roce 2015 byly v rámci modernizace pořízeny nové prostředky radiosondážního průzkumu atmosféry MARWIN MW 32, které umožňují sledování typově nových meteorologických radiosond RS 41, které byly zavedeny do používání od roku 2017.

Počátky rozvoje radiolokačního průzkumu atmosféry v podmínkách vojenské povětrnostní služby spadají do 2. poloviny 50. let, kdy v rámci Oddělení meteorologické radiotechnické stanice HLPÚ byly v Satalicích u Prahy prováděny první pokusy se sledováním oblačnosti pro meteorologické účely pomocí kořistního německého, původně přehledového leteckého, radiolokátoru RZ II-Manheim. Na přelomu 50. a 60. let zde potom byla prováděna obdobná měření s prototypem meteorologického radaru Pohon E, výrobku národního podniku Tesla Pardubice.

Období systematického budování vojenské meteorologické radiolokační sítě bylo zahájeno v září roku 1967, kdy byly v rámci Hlavního povětrnostního ústředí zřízeny dvě Meteorologické radiolokační stanice, tehdy dislokované v Hájku u Jenče a v Brně. Po období organizačně-technických příprav a zaškolení odborného personálu byl v roce 1969 na stanici v Hájku u Jenče instalován sovětský meteorologický radiolokátor MRL-1 se dvěma pracovními kanály (8 mm a 3,2 cm) s dosahem v režimu kruhového obzoru do 300 km, v režimu vertikálního řezu do výše 10 až 12 km. Radiolokátorem stejného typu byla stanice v Brně vybavena v roce 1970. V dalším období vznikaly další obdobné vojenské meteorologické radiolokační stanice.

Na přelomu 70. a 80. let byly do výzbroje zaváděny radiolokátory MRL-2, které postupně v letech 1988 až 1991 nahradily kvalitativně vyšší prostředky MRL-5.

V souvislosti s postupným rušením a reorganizací útvarů a velitelství vojenského letectva došlo v průběhu 90. let rovněž k postupnému rušení vojenských meteorologických radiolokačních stanic. Poslední meteorologická radiolokační stanice dislokovaná v Bechyni byla zrušena v září roku 2000 v souvislosti se zahájením provozu nového automatického meteorologického radiolokátoru Českého hydrometeorologického ústavu typu EEC DWSR-2501 C umístěného na kopci Praha v Brdech, který byl v roce 2015 nahrazen typem Vaisala WRM 200. Od té doby Hydrometeorologická služba AČR nedisponuje žádnými vlastními meteorologickými radiolokačními prostředky a společně s Českým hydrometeorologickým ústavem se podílí na provozu automatických stacionárních meteorologických radiolokátorů velkého dosahu na kopci Praha v Brdech a na vyvýšenině Skalky u Blanska (typ GEMATRONIK Meteor-360 AC, který byl v provozu od roku 1995 a v roce 2015 byl nahrazen typem Vaisala WRM 200).

V současné době je plánováno pořízení mobilních verzí meteorologických radiolokátorů krátkého dosahu.

Období rutinního využívání údajů družicového průzkumu atmosféry bylo zahájeno dnem 1. dubna 1960, kdy pomocí rakety Thor-Able 1 byla v USA vypuštěna první úspěšně provozovaná orbitální meteorologická družice Země TIROS-1. Obdobnou meteorologickou družici typu Meteor-1 vypustil SSSR dne 26. března 1969 pomocí rakety Vostok-M. Všechny tehdy provozované meteorologické družice vysílaly pořízené snímky prostřednictvím systému APT (Automatic Picture Transmission).

Ve druhé polovině 60. let minulého století byly v rámci prováděných frontálních analýz nejprve využívány podkladové materiály označované jako „nephanalýza“. Jednalo se o vizuální produkt fototelegraficky vysílaný z meteorologického centra v západoněmeckém Offenbachu, na kterém byly subjektivně vyhodnoceny výsledky orbitálních družicových meteorologických měření s vymezením ploch pokrytých oblačností s udáním jejich typu a některých dalších charakteristik. Po instalaci přijímacího zařízení systému APT pro příjem meteorologických družic na observatoři ČHMÚ v Praze-Libuši v roce 1969 byl rovněž realizován paralelní fototelegrafní přenos přijatých orbitálních družicových snímků i na pracoviště Hlavního povětrnostního ústředí, kde byly tyto rovněž využívaly při analýzách přízemních meteorologických map.

V rámci vojenské povětrnostní služby bylo jako součást HPÚ koncem 1. poloviny 70. let zřízeno pracoviště pro příjem snímků z orbitálních meteorologických družic Země, které bylo vybaveno přijímacím zařízením F2PB-PALLADA. Obdobné zařízení bylo na přelomu let 1978 a 1979 uvedeno do pravidelného provozu v rámci Leteckého povětrnostního ústředí Velitelství 10. letecké armády v Hradci Králové.

První geostacionární meteorologickou družici pod označením SMS-1 (Synchronous Meteorological Satellite) vypustily USA dne 17. května 1974.

Významným přínosem pro vojenskou povětrnostní službu se v oblasti družicového průzkumu atmosféry stala v roce 1975 disertační práce podplukovníka RNDr. Jaroslava Krejčího s názvem „Využití snímků z meteorologických družic pro hodnocení oblačnosti nad územím ČSSR“, kterou obhájil na Universitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně a získal vědeckou hodnost Kandidát geografických věd – CSc. Tato práce se v pozdějším období stala základem dalších odborných pomůcek a vojenských služebních předpisů aplikujících poznatky tohoto oboru v odborné praxi vojenské povětrnostní služby.

V současnosti získávají pracoviště Hydrometeorologické služby AČR výsledky družicového průzkumu atmosféry z nejrůznějších zájmových oblastí světa prostřednictvím datových informačních toků od ČHMÚ a dalších spolupracujících aliančních a mezinárodních hydrometeorologických center a organizací.

Řešení problematiky provádění sběru, zpracování, distribuce a výměny meteorologických dat, informací a produktů stálo před vojenskou povětrnostní službou již na počátku obnovení její činnosti v roce 1945.

V období od roku 1945 až do konce 50. let se pro předávání meteorologických zpráv od vojenských povětrnostních stanic používaly převážně letecké a pozemní verze kořistních německých radiových stanic LR-10 a PZ-10. Především na horských stanicích byly používány radiové vysílače a přijímače JALTA, které byly výkonnější. Některé povětrnostní stanice byly vybaveny radiovou soupravou KST-KöRTING. Předávání meteorologických zpráv z bližších míst se rovněž provádělo telefonicky. Pro příjem radiotelegrafního vysílání a později rovněž vysílání radiofonického se používalo více druhů různých kořistních radiových přijímačů, především LWEa, LWEc, KWEc, HMZL a mnohé další. V polovině 50. let docházelo v této oblasti k dílčímu sjednocení. V oblasti příjmu meteorologických zpráv začaly být využívány radiové stanice Lambda 1, 4, a 5 a jako vysílače potom stanice Pelikán nebo US-9. Pracoviště regionálního a centrálního sběru vojenských povětrnostních zpráv byla od přelomu 40. a 50. let vzájemně propojena příslušnými linkovými dálnopisnými okruhy. Obdobným způsobem bylo rovněž organizováno spojení mezi ústředním pracovištěm vojenské povětrnostní služby a Státním hydrometeorologickým ústavem. V roce 1955 bylo ukončeno vysílání hodinových a dalších meteorologických zpráv pro kreslení povětrnostních map pomocí manuálního vysílání morseových značek a přešlo se na strojové vysílání radiotelegrafií pomocí děrných pásek.

Výchozími zahraničními informačními materiály pro všechny pracoviště vojenské povětrnostní služby byly relace radiotelegrafního vysílání mezinárodních telekomunikačních meteorologických center například DIU/DIS/DIT Offenbach, RAN Moskva a dalších středisek z Velké Británie a Francie. Tyto materiály byly vysílány v kódu „MORSE“ rychlostí až 120 znaků za minutu. Na všech pracovištích vojenské povětrnostní služby se až do konce 50. let používal ruční zákres povětrnostních map, který byl prováděn na základě příjmu příslušných radiových relací prováděného prostřednictvím obsluh radiových stanic.

V roce 1960 byla v rámci Československé lidové armády zřízena radiová síť RS-41, které byla určena pro radiodálnopisné rozšiřování meteorologických zpráv, které byly vysílány prostřednictvím Hlavního leteckého povětrnostního ústředí. Za tímto účelem byl využíván výkonný radiový vysílač Ústřední správy radiotelekomunikací, který v dlouhodobém pronájmu MNO vysílal na krátkých vlnách. Pro příjem těchto relací byla pracoviště vojenské povětrnostní služby vybavena přijímači 3P2 a dálnopisy DALIBOR, které byly v roce 1963 nahrazeny stránkovými dálnopisy RFT. Tyto prostředky byly v polovině 70. let nejprve nahrazeny radiovými přijímači řady EKV/EKD a počátkem 80. let novými stránkovými dálnopisy T-100. Tento způsob rozšiřování meteorologických zpráv přetrval bez významných změn prakticky až do poloviny 90. let. V souvislosti s celkovou automatizací a digitalizací vojenské meteorologické informační soustavy v rámci nově zavedené digitální datové sítě VSAT řízení letového provozu AČR byla radiová síť RS-41 v roce 1996 zrušena.

Od roku 1961 začal být sběr vojenských meteorologických zpráv prováděn prostřednictvím regionálních Povětrnostních sběrných středisek Čechy, Morava a Slovensko, které byly v té době zřízeny v rámci Povětrnostních oddělení Velitelských stanovišť 3. sboru PVOS v Žatci, 2. sboru PVOS v Brně a Velitelství 2. stíhací bombardovací letecké divize ve Zvoleně. Roli centrálního sběrného pracoviště nadále plnilo Spojovací pracoviště Hlavního leteckého povětrnostního ústředí, které bylo s jednotlivými regionálními sběrnými středisky a Státním hydrometeorologickým ústavem propojeno příslušnými linkovými dálnopisnými oběžníkovými spoji. V té době byly letecké povětrnostní stanice vybaveny radiovými stanicemi R-118, které byly určeny k radiotelegrafickému spojení s příslušnými sběrnými středisky. Kvalita toho způsobu předávání meteorologických zpráv byla v některých případech nízká a především díky častým poruchám a rušení na uvedených spojích tak často docházelo ke zpoždění nebo k chybám v předávaných radiových relací. Tyto nedostatky byly definitivně odstraněny až v roce 1986, kdy byly provozní pracoviště povětrnostní služby zapojeny do dálnopisné vojenské automatické sítě (DVAS) a vybaveny stránkovými dálnopisy T-100. V souvislosti s celkovou automatizací a digitalizací vojenské meteorologické informační soustavy v rámci nově zavedené digitální datové sítě VSAT řízení letového provozu AČR byl dálnopisný způsob sběru povětrnostních zpráv v roce 1996 zrušen.

Přelom let 1959 a 1960 představoval období zahájení fototelegrafického vysílání meteorologických informací v rámci vojenské povětrnostní služby. V roce 1960 byly na provozních pracovištích služby zavedeny první fototelegrafické stanice FTA-K doplněné radiovým přijímačem Volna-K a v rámci Hlavního leteckého povětrnostního ústředí bylo za tímto účelem vytvořeno vysílací fototelegrafické pracoviště, které v rámci nově vytvořené radiové sítě RS-40 využívalo dálkově klíčovaný vysílač KUV 3,5 kW v Praze-Satalicích. Ke kvalitativnímu obratu došlo v roce 1972, kdy byl zasazen nově pronajatý dlouhovlnný vysílač Správy radiokomunikací v Poděbradech, OLT-21 o výkonu 50 kW. Na jeho pronájmu a vysílacím programu se podíleli jak vojenská povětrnostní služba, tak i Český hydrometeorologický ústav. Ve druhé polovině 60. let byly používané fototelegrafické stanice obměněny prostředky FTAK 2P-LADOGA, které postupně v průběhu 2. poloviny 70. let nahradily zařízení FAK-P. Počátkem 80. let byly nasazeny kvalitativně vyšší fototelegrafické stanice INĚJ. Prostřednictvím fototelegrafického vysílání byly v rámci vojenské povětrnostní služby distribuovány především aktuální a předpovědní meteorologické mapy, výškové mapy, radiosondážní výstupy, družicové a radiolokační snímky, soubory meteorologických zpráv apod. V souvislosti s celkovou automatizací a digitalizací vojenské meteorologické informační soustavy v rámci nové zavedené digitální datové sítě VSAT řízení letového provozu AČR byla rádiová síť RS-40 v roce 1996 zrušena.

Koncem 60. a počátkem 70. let vstoupilo do popředí zájmu vojenské i civilní povětrnostní služby nastupující období automatizovaného zpracování meteorologických informací, rozvoj objektivních analytických a předpovědních metod a celkově zvýšeného objemu zpracovávaných distribuovaných dat a informací. Tento proces předpokládal podstatné zvýšení národního zapojení do celosvětového systému výměny informací o počasí, zavádět výkonnou výpočetní techniku a rovněž zvýšit kapacity přenosových komunikačních cest a technologií pro zpracování informací. Významný krok v tomto směru představovalo v roce 1972 zřízení Regionálního telekomunikačního centra pro střední Evropu, které v rámci systému Světové služby počasí Světové meteorologické organizace bylo zřízeno v rámci Českého hydrometeorologického ústavu - ČHMÚ v Praze. Tento rok se stal jak pro ČHMÚ, tak i pro vojenskou povětrnostní službu významným krokem k dalšímu rozvoji objektivizace a automatizace provozované informační soustavy.

V podmínkách vojenské povětrnostní služby patřilo v roce 1973 k významným momentům, zasazení soustavy řídícího počítače ADT-4300 a samočinného kreslícího zařízení DIGIGRAF 1008/R do nepřetržitého provozu v rámci Hlavního povětrnostního ústředí - HPÚ. V roce 1983 byl tento systém nahrazen graficky orientovaným výpočetním systémem EC-7942.

V roce 1988 bylo HPÚ vybaveno prvními personálními počítači. O rok později zahájila provoz místní počítačová síť tvořená grafickou stanicí SUN, personálními počítači ICL 386 a 486, řídícím serverem a komunikačním počítačem DRS-6000 s propojeným do datové sítě METCOM provozované v rámci ČHMÚ. Vojenská povětrnostní služba tak zahájila kvalitativně novou etapu své činnosti, když prostřednictvím komunikační ústředny ČHMÚ získala přímý aktivní přístup k systému Světové služby počasí Světové meteorologické organizace.

Na počátku 90. let a v jejich dalším průběhu nastaly, v rámci vojenské povětrnostní služby rozsáhlé a zásadní technické a technologické změny. Tato opatření se především dotkla oblastí celkové komputerizace, digitalizace, technického vybavení, technologických postupů, sběru, zpracování, zobrazování, distribuce a výměny dat a informací, které byly podmíněny převratným rozvojem vlastních a kooperujících komunikačních a informačních systémů, což zásadním způsobem přispělo k tolik potřebnému zefektivnění provozované informační soustavy.

V současné době provozuje Hydrometeorologická služba AČR samostatný automatizovaný informační systém METIS, který se kontinuálně postupně rozvíjí od počátku 90. let. Zahrnuje softwarové a hardwarové vybavení jednotlivých provozních pracovišť a rovněž komunikační systém navazující a kooperující s komunikačními sítěmi ČHMÚ a dalších hydrometeorologických služeb a je zároveň součástí integrovaného systému řízení letového provozu AČR. Jeho koncepce umožňuje základní zpracování naměřených údajů v automatickém cyklu na leteckých meteorologických stanicích, jejich předávání orgánům řízení letového provozu v letištní síti a rovněž centrálnímu pracovišti Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu k dalšímu zpracování a výměně s Českým hydrometeorologickým ústavem. Dále umožňuje propojení pracovišť služby s dalšími hydrometeorologickými centry armád členských států NATO. V neposlední řadě umožňuje zpracování a distribuci základních podkladových hydrometeorologických materiálů (aktuální a předpovědní mapy, tabulky, statistiky apod.), rovněž zpracovává a distribuuje údaje radiosondážního, radiolokačního a družicového průzkumu atmosféry a další hydrometeorologické data, informace a produkty.

Od počátku 90. let byl na stálých vojenských letištích používán ke sběru, zpracování, zobrazování a distribuci leteckých meteorologických dat a informací pro potřeby integrovaného systému řízení letového provozu automatizovaný systém MonitWin 300, který byl v letech 2016 a 2017 nahrazen systémem AWOS Avimet.

Počátkem roku 2007 byl v rámci Hydrometeorologické služby AČR zaveden do používání kvalitativně vyšší pracovní předpovědní systém Visual Weather, vytvořený společností IBL software engeneering s.r.o. Bratislava, který je až do současnosti využíván jako základní zpracovatelské a vizualizační prostředí.

První mobilní prostředky povětrnostního zabezpečení byly po obnovení činnosti vojenské povětrnostní služby zařazeny do sestavy její nejvyšší odborně provozní složky, Školy povětrnostní služby, které byly tehdy představovány dvěma kořistními radiovozy OPEL – BLITZ, které byly osazeny radiovými stanicemi LR-10 a PZ-10, umožňujícími předávat do centra příslušné meteorologické zprávy a rovněž přijímat další zprávy potřebné pro kreslení meteorologických map. Dále byly vybaveny radiovými VKV stanicemi FUG-16 pro vzájemné spojení a pro odposlech letecké korespondence. Zároveň byly doplněny základními přístroji pro provádění přízemních meteorologických měření a pilotovacích měření. V roce 1947 byly těmito mobilními prostředky rovněž vybaveny tehdy vytvořené Povětrnostní ústředny I, II a III.

Počátkem 50. let došlo postupnému vystřídání těchto mobilních prostředků skříňovými automobily TATRA 805, které byly vybaveny příslušnými radiovými prostředky, doplněny základními přístroji pro meteorologická a pilotovací měření, stanovým přístřeškem a elektrocentrálou.

Koncem 50. let proběhly vojskové zkoušky s prototypem mobilní letecké povětrnostní stanice LPS-58, která byla vybavena speciální meteorologickou a spojovací zástavbou, stanovým přístřeškem, vyvíječem vodíku a elektrocentrálou 7,5 kWA. Její výrobu zahájily Letecké opravny Trenčín v roce 1958. Po provedených modernizacích prováděných od roku 1965 dosluhovaly s novým označením LPS-65 až do začátku devadesátých let. Tyto prostředky byly začleněny do sestav povětrnostních pracovišť samostatných vrtulníkových jednotek, leteckých pluků, štábů leteckých svazků a svazků letectva PVOS, štábu leteckého svazu, Hlavního povětrnostního ústředí a školních zařízení.

V roce 1998 zahájil Výzkumný technický ústav pozemního vojska ve Vyškově vývoj mobilního prostředku hydrometeorologického zabezpečení OBLAK I, který byl do výzbroje Povětrnostního ústředí zavedena v červenci roku 2000. V současné době disponuje Hydrometeorologická služba AČR dvěma soupravami mobilních prostředků tohoto typu.

V roce 2008 proběhlo ve stejném výzkumném ústavu dokončení výroby dvou souprav dalšího mobilního prostředku hydrometeorologického zabezpečení, které byly pod označením BLESK zavedeny do výzbroje Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu v roce 2009.

Při tvorbě předpovědních informací a produktů se po roce 1945 stala hlavní pracovní metodou československých meteorologických služeb tzv. „norská synoptická škola“. Její základ představovala identifikace a analýza jednotlivých druhů vzduchových hmot, vyskytujících se atmosférických front a vznikajících atmosférických cyklon jako vlnových poruch na frontách, přičemž procesy probíhající v atmosféře byly chápány trojrozměrně.

V době vzniku Hlavního leteckého povětrnostního ústředí Velitelství letectva MNO byly na tomto pracovišti zpracovávány krátkodobé předpovědi počasí s platností na 12 hodin, které se vydávaly dvakrát denně v 04:30 a 16:30 SEČ. K odhadu dalšího předpokládaného vývoje počasí byla především využívána subjektivní metoda „Lineární interpolace a extrapolace“. V průběhu 50. let minulého století začala do činnosti vojenských synoptiků pronikat „Advektivně dynamická metoda“ sovětských autorů Chorena Pavloviče Pogosjana a Nikolaje Lva Taborovskeho. Tato metoda, původně empirická, byla postupně rozšířena o poznatky dynamické meteorologie a představovala významné pokračování „norské synoptické školy“ na širší kvalitativní bázi.

Významný pokrok v práci centrálního pracoviště vojenské povětrnostní služby bylo v období let 1960 a 1961 zavedení grafických 24 hodinových předpovědí přízemního tlakového pole s polohou atmosférických front a předpovědí pole hladiny AT 500 hPa (cca. 5500 m n. m.).

Na počátku šedesátých let se začaly rovněž zakreslovat vertikální směrové řezy atmosféry (výškové rozložení vybraných meteorologických prvků a jevů), které byly prováděny v případech výskytu významných atmosférických front nad střední Evropou. Ke zvýšení úrovně používané synoptické metody od roku 1961 rovněž významně přispěla práce RNDr. Jana Brádky a kolektivu pod názvem „Počasí na území Čech a Moravy v typických povětrnostních situacích“.

Na Hlavním leteckém povětrnostním ústředí (od roku 1964 Hlavním povětrnostním ústředí) se každodenně, v 13:00 SEČ, vydávala tzv. „Vyhlídka počasí na následující tři dny“ (střednědobá předpověď počasí). V průběhu 60. a počátkem 70. let tvořila podklad pro tyto předpovědi schémata tlakových polí, které poskytoval moskevský Centralnyj institut prognozov.

Počátkem 60. let postupně vzrůstal význam dlouhodobé (s platností na období příštích více než 10 až 15 dní) předpovědi počasí pro činnost vojsk. Dlouhodobé předpovědi v té době vydávané civilní meteorologickou službou byly jen velice rámcové a jejich praktická využitelnost v podmínkách resortu obrany byla minimální. Na počátku 60. let minulého století se dlouhodobou předpovědí intenzivně zabýval kapitán Ing. František Pechala, prom. fyz., který vyvinul vlastní unikátní metodu nazvanou „Kompenzace nerovnovážných stavů v atmosféře Země“ (původně označovaná jako „Alternační metoda“).

V roce 1967 byl od Státního hydrometeorologického ústavu převzat numerický barotropní model pro předpověď hladiny AT 500 mb, který uvedl do poloprovozního stavu nadporučík František Zeman, prom. fyz. za použití počítače MINSK-22. Počínaje rokem 1968 se začala v rámci centrálního pracoviště vojenské povětrnostní služby provádět v podmínkách ČSSR první rutinní každodenní numerická předpověď hladiny AT 500 mb z termínu 12:00 UTC a rovněž byla počítána předpověď výškového větru na příštích 12 hodin.

V období let 1974 až 1975 realizován přechod z ručního zákresu přízemních a výškových meteorologických map na strojový zákres pomocí automatizovaného kreslícího zařízení.

V roce 1977 byl v rámci Hlavního povětrnostního ústředí vyřešen automatizovaný zákres objektivní analýzy hlavních tlakových hladin atmosféry na ploše velké části území Evropy (až 130 aerologických stanic). Realizace probíhala na počítači MINSK-32 ve spojení s automatickým kreslícím zařízením DIGIGRAF 1008/R. Od roku 1978 byla součástí těchto analýz i mapa mezní vrstvy atmosféry od zemského povrchu do hladiny AT 850 mb (cca. 1500 m n. m.).

V 70. letech byla v rámci pracovní skupiny působící kolem majora RNDr. Josefa Štekla, CSc. vyvinuta metoda předpovědí extrémních (nebezpečných) meteorologických jevů automatizovaným výběrem analogických meteorologických polí, která byla pod označením MAVAS uvedena do zkušebního provozu v roce 1979 a na začátku 80. let potom do běžné provozní předpovědní praxe.

Polovina 70. let představovala období, kdy narůstající kvalita numerických předpovědních modelů polí meteorologických prvků začala postupně kvalitativně převyšovat dosavadní subjektivní synoptické metody.

Od počátku 90. let bylo zahájeno období spojené s obrovským nárůstem automatizace, komputerizace a vysokokapacitních komunikačních cest. V té souvislosti začala vojenská povětrnostní služba využívat nejrůznější předpovědní numerické meteorologické modely původem od meteorologických služeb SRN, Velké Británie, USA a postupně i francouzsko-český regionální numerický model ALADIN, jehož vývoj byl v rámci ČHMÚ zahájen v roce 1994. Z těchto důvodů bylo nutno řešit otázky praktického porovnávání úspěšnosti a výběru nejvhodnějších modelů, včetně aplikací jejich výsledků do předpovědní praxe.

K výraznému zkvalitnění a zrychlení tvorby předpovědních informací a produktů došlo v roce 2007 v souvislosti s pořízením pracovního předpovědního systému Visual Weather.

V současné době jsou pro tvorbu předpovědí počasí využívány především numerické meteorologické modely ALADIN-ARPEGE, ICON, ECMWF, GFS a další s ohledem na požadovaný prostor předpovědi pro území ČR, prostory nasazení sil resortu obrany v rámci zahraničních operací sil NATO/EU, tratě zahraničních letů a místa činností vojenského letectva, apod.

Pro tvorbu hydrologických předpovědí jsou využívány především výsledky předpovědních numerických hydrologických modelů provozovaných v rámci ČHMÚ.

Meziresortní vztahy vojenské povětrnostní služby byly během celého období po roce 1945 určovány především úrovní vztahů se státní (civilní) meteorologickou službou. Tato problematika byla v bezprostředním poválečném období zpočátku určována dřívější mírou a úrovní vztahů se Státním ústavem meteorologickým panujícími před rokem 1939.

Vládní nařízení č. 96/1953, podle kterého byl tehdejší Státní hydrometeorologický ústav převeden zpět mimo resort MNO, uložilo oběma zainteresovaným stranám upravovat vzájemné vztahy mezi civilní a vojenskou službou příslušnými meziresortními dohodami. První dohoda o spolupráci byla sjednána v roce 1954.

V zájmu kvalitativního zvýšení součinnostních vztahů s civilní hydrometeorologickou službou v době míru, během branné pohotovosti státu a za válečného stavu byl v roce 1962 vytvořen dlouhodobý oficiální rámec definovaný odpovídajícími meziresortními dohodami se Státním hydrometeorologickým ústavem, od roku 1969 s Českým hydrometeorologickým ústavem a Slovenským hydrometeorologickým ústavem.

Dohody o spolupráci obou služeb v době branné pohotovosti státu a za válečného stavu byly v roce 2002 nahrazeny dohodou o „mobilizační dodávce služeb ČHMÚ“ ve prospěch resortu obrany. Spolupráce se státní hydrometeorologickou službou je od roku 1954 postavena na recipročním bezúplatném principu a představuje základ pro činnost vojenské hydrometeorologické služby i v současnosti.

V září roku 2000 byl zahájen provoz automatického meteorologického radiolokátoru na kopci Praha v Brdech, který byl vybudován jako společná investice resortů životního prostředí a obrany.

Od roku 2005 probíhá spolupráce s Českým hydrometeorologickým ústavem při provozování „Společného integrovaného výstražného systému“, v rámci kterého jsou širokému spektru uživatelů poskytovány informace o omezujících, nebezpečných nebo ničivých hydrometeorologických podmínkách, které se vyskytují nebo jsou očekávány na území ČR.

Společný přístup a vzájemná úzká součinnost obou služeb při hydrometeorologickém zabezpečení orgánů státní správy v rámci katastrofálních povodní zejména v létech 1997, 2002 a 2013 přestavují novodobé tradice odborné spolupráce a zároveň i vzájemné závazky a úkoly pro budoucnost.

Rozsah a bližší formy a způsoby mezinárodní spolupráce vojenské povětrnostní služby v období let 1945 až 1950 nelze v současné době, z důvodů nedostatku příslušných archivních dokumentů, objektivně zdokumentovat.

Počátkem 50. let se zahraniční spolupráce začala výhradně orientovat na sovětskou vojenskou povětrnostní službu. Tato skutečnost se především projevila přebíráním nejrůznějších pracovních postupů a metod a rovněž překlady příslušných služebních předpisů a odborné literatury. Zároveň byl tehdy z velké části převzat sovětský organizační model povětrnostních služeb. V tomto směru se v otázkách výstavby československé vojenské povětrnostní služby angažoval podplukovník Gusev, jeden ze sovětských poradců na Velitelství letectva MNO.

Koncem 50. let proběhla první pracovní jednání s polskou vojenskou povětrnostní službou, která vyvrcholila návštěvou jejích představitelů v roce 1961 a především organizací studia důstojníků polské služby v rámci zdokonalovacích kurzů při Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně počátkem 60. let.

Vývoj mezinárodní vojensko-politické situace se rovněž odrazil v řešení otázek výměny informací o počasí mezi povětrnostními a hydrometeorologickými službami členských států Varšavské smlouvy v době války, za mimořádných opatření a v rámci příhraniční spolupráce. Činnost utajeného (šifrovaného) radiodálnopisného spojení „KORAL“ pro potřeby systému výměny těchto informací byla zahájena v roce 1963. Zároveň bylo za účelem vzájemné koordinace odborných činností Hlavního povětrnostního ústředí Praha a obdobných ústředních pracovišť vojenských povětrnostních nebo hydrometeorologických služeb armád členských států Varšavské smlouvy zřízeno mezi těmito ústředními provozními pracovišti přímé utajované (šifrované) telefonní spojení tvořící součást Zvláštního armádního spojení (ZAS).

Odborní specialisté vojenské povětrnostní služby se v průběhu 60. a 70. let pravidelně zúčastňovali příslušných jednání a školení organizovaných zejména sovětskou stranou a souvisejících s organizační a technickou pomocí v rámci zavádění nových druhů nejrůznějších technických prostředků a zařízení především v oblasti radiosondážní a radiolokační meteorologie. Zahraniční technická spolupráce vyvrcholila v průběhu 70. let, kdy byla sjednána dohoda s Ministerstvem obrany NDR o společné výrobě meteorologických radiosond DFR/MARS.

V průběhu 2. poloviny 70. let a počátkem 80. let se postupně několik příslušníků vojenské povětrnostní služby (např. major Miloslav Hejda, podplukovník Ing. Jan Svoboda a podplukovník Ing. Jozef Madala) podílelo, v rámci československé technické pomoci, na zajištění studia oboru povětrnostní služba při střední odborné škole letectva v Tripoli v Libyjské arabské republice. Tato spolupráce byla v letech 1979 až 1989 rozšířena o vysokoškolskou formu přípravy v oboru vojenská povětrnostní služba, kterou při VAAZ v Brně v tomto období absolvovalo několik učebních skupin libyjských a následně i vietnamských posluchačů.

Poslední pracovní zasedání vedoucích představitelů povětrnostních a hydrometeorologických služeb armád členských států Varšavské smlouvy, které hostila československá vojenská povětrnostní služba, proběhlo v Praze v roce 1988.

V souvislosti s celospolečenskými změnami v roce 1989 nastala v první polovině 90. let zásadní změna orientace zahraničních vojensko-odborných vztahů vojenské povětrnostní služby. První složité otázky mezinárodní spolupráce bylo nutno řešit v letech 1992 a 1993 v souvislosti s rozpadem společného československého státu a se zahájením činnosti Hydrometeorologické služby Armády České republiky a Poveternostnej služby Ozbrojených síl Slovenskej republiky. V této souvislosti je bohužel nutno konstatovat, že po rozdělení společného státu pracovní kontakty obou služeb, především z důvodů reálných možností slovenské strany, prakticky ustaly a teprve v poslední době nastává jejich postupné opětovné obnovování.

V polovině 90. let byly zahraniční zájmy Hydrometeorologické služby AČR nejprve upřeny na navázání styků s vojenskou povětrnostní službou Spolkové republiky Německo a na plnění úkolů spolupráce v rámci programu Partnerství pro mír organizovaného v rámci aliance NATO. První kontakty byly navázány na základě pozvání Úřadu pro vojenskou geofyziku (Amt für Wehrgeophysik – AWG) v Traben-Trarbachu ve dnech 24. až 27. dubna 1994, kde byly vzájemně představeny obě služby. V dalším období byla potom rozvinuta rozsáhlá a pro naši službu velmi výhodná spolupráce na bázi odborných i osobních kontaktů, která vyústila v převzetí německého vojenského meteorologického satelitního informačního a komunikačního systému GeoBerT. Prostřednictvím tohoto systému získala vojenská hydrometeorologická služba přístup k většině spojeneckých meteorologických dat, materiálů a informací. Vlastní přenos byl realizován jednosměrným satelitním datovým spojením, které bylo velmi úspěšně provozováno až do roku 2007.

První reciproční návštěva od německého vojenského hydrometeorologického úřadu AWG u Hydrometeorologické služby AČR proběhla v dubnu roku 1996. Od května roku 1996 došlo k zahájení spolupráce s AWG v oblasti přípravy personálu v rámci Školy pro vojenskou geofyziku ve Fürstenfeldbrücku, která probíhá i v současné době.

V průběhu dalších let došlo k navázání úzkých kontaktů a rozvoji spolupráce s většinou hydrometeorologických služeb armád členských států NATO, především s belgickou a polskou vojenskou meteorologickou službou, a rovněž se složkami HQ USAFE (Velitelství vzdušných sil USA v Evropě) v Ramsteinu a 21. OWS USAFE (21. Operational Weather Squadron USA Air Force in Europe) v Sembachu v SRN. Rovněž se rozvíjela spolupráce s rakouskou vojenskou povětrnostní službou.

Péčí 21. Operational Weather Squadron USAFE v Sembachu v SRN byl v letech 2005 až 2010 zapůjčen Vojenskému geografickému a hydrometeorologickému úřadu satelitní meteorologický informační systém NATO-NAMIS, který zásadním způsobem rozšířil možnosti vojenské hydrometeorologické služby při získávání meteorologických dat, informací a produktů ze zahraničí, především však z oblastí vojenského zájmu a odpovědnosti NATO. V současné době je tento systém nahrazen přímou datovou linkou mezi VGHMÚř a BGIC a nasazením pracovního předpovědního systému Visual Weather.

V roce 2007 získala vojenská hydrometeorologická služba přímý registrovaný datový přístup k celosvětové klimatické databázi, která je pro vojenské účely USA vytvářena a spravována v rámci 14. Weather Squadron ve Veach-Baley v Ascheville v Severní Karolíně.

První účast na pracovním jednání výročního zasedání Meteorologického výboru SHAPE s cílem seznámit se s koncepcí hydrometeorologického zabezpečení sil NATO proběhla ve dnech 18 až 20. října 1994 v Bruselu, kde formou prezentace proběhlo představení Hydrometeorologické služby AČR na půdě nejvyššího velitelství NATO v Evropě.

Účast Hydrometeorologické služby AČR na jednáních Meteorologické skupiny Vojenského výboru NATO (Military commitet meteorologic group – MCMG), byla zahájena ve Strassburgu v září roku 1995. Od této doby až do současnosti následuje pravidelná účast zástupců vojenské hydrometeorologické služby na jednáních MCMG, jejích dalších pracovních skupin OPC a BMSS nebo podskupiny ACEWEX (v současnosti ACOMEX) MILMET, CEMDE) apod.

Složky Hydrometeorologické služby AČR zahájily praktickou součinnost s hydrometeorologickými službami armád členských států NATO v rámci vojenského cvičení COMMON GOAL 97, které proběhlo na území České republiky ve dnech 15. až 17. září 1997.

Úsilí o rozvoj zahraničních aktivit Hydrometeorologické služby AČR vyvrcholilo přijetím České republiky do spojenecké aliance NATO dne 12. března 1999.

Snahy o plné začlenění Hydrometeorologické služby AČR do odpovídajících odborných činností hydrometeorologických služeb armád členských států NATO vyvrcholily organizací 43. výročního zasedání MCMG NATO, které se konalo ve dnech 10. až 14. září 2001 v Praze a jehož součástí se stala i ukázka pracovišť a prostředků tehdejšího Povětrnostního ústředí. V pozdějším období byly na našem území pořádány další zasedání pracovních skupin, např. MILMET (2014), METOC a ACOMEX (2015).

První zahraniční nasazení sil a prostředků Hydrometeorologické služby AČR v rámci operace sil NATO představovalo nasazení její mobilní skupiny v prvním pololetí roku 2003. V té době byla Mobilní hydrometeorologická stanice OBLAK I Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu zařazena do sestavy českého kontingentu sil NATO-KFOR v Kosovu na letišti v Prištině. Zde převzala úkoly po jednotce italské hydrometeorologické služby a vytvořila pracoviště hydrometeorologického zabezpečení činnosti letiště důležitého pro působení mezinárodních sil NATO. V rámci jednotek KFOR v Kosovu působil odborný personál Hydrometeorologické služby AČR v různém složení a s dílčími přestávkami až do roku 2011.

Další zahraniční nasazení složek vojenské hydrometeorologické služby představuje od března roku 2004 až do současnosti účast v rámci operace NATO-ISAF (v současnosti RS) v Afghánistánu, kde nejprve začala působit na letišti v Kábulu, později přechodně i v Sharaně a v letech 2008 až 2013 rovněž v rámci Provinčního rekonstrukčního týmu v Lógaru. V roce 2009 Hydrometeorologická služba AČR zároveň působila v rámci plnění úkolů NATO Air Policing ve prospěch ochrany vzdušného prostoru pobaltských členských států na vojenském letišti v Šiuliau v Litvě.