Obnovení činnosti čs. povětrnostních služeb v roce 1945

V polovině května roku 1945 začala na letišti v Ruzyni pod vedením RNDr. Antonína Veseckého, předválečného pragmatikálního zaměstnance vojenské povětrnostní služby, působit pro potřeby civilního i vojenského sektoru Synoptická a letecká služba, která později přešla jako Oddělení synoptické a letecké meteorologie do působnosti postupně se obnovujícího Státního meteorologického ústavu (SMÚ). Prvním ředitelem SMÚ byl jmenován PhDr. Alois Gregor. V té době zde v úzké spolupráci pod velením poručíka Karla Janhuby začala působit Zvláštní skupina vojenské povětrnostní služby. Příslušníci tohoto formálně organizačně sloučeného pracoviště civilní a vojenské povětrnostní služby zde dne 24. května 1945 k termínu 08:00 SEČ nakreslili první poválečnou československou synoptickou mapu Evropy. Na Slovensku způsobily boje v letech 1944 a 1945 hydrometeorologické službě značné škody, když byly zničeny ¾ objektů všech povětrnostních stanic a následně po osvobození Bratislavy, dne 5. 4. 1945 zcela vyhořela budova Štátneho hydrologického a meteorologického ústavu (ŠHaMÚ), jehož novým ředitelem byl jmenován RNDr. Mikuláš Konček. Systematické budování vojenské povětrnostní služby bylo zahájeno na základě nařízení Velitele letectva brig. gen. Aloise Vicherka, č.j. 1/Oper. „Přípravné práce k postavení strážních jednotek” ze dne 20. 5. 1945, které kromě jiného stanovovalo úkoly k obnovení povětrnostní služby. V červenci 1945 bylo v rámci Velitelství letectva Hlavního štábu (VLHŠ) vytvořeno systemizované místo Vedoucí referent povětrnostní služby, na které byl ustanoven předválečný Velitel povětrnostní ústředny 1, štábní kapitán Miloslav Štěpánek. V souvislosti s celkovým poválečným nedostatkem odborného meteorologického personálu jak u vojenské tak i civilní služby navrhovalo v říjnu 1945 Ministerstvo národní obrany (MNO), aby obě služby byly sloučeny v jeden celek, který by byl podřízen VLHŠ MNO. Opačného názoru bylo Ministerstvo dopravy, v jehož působnosti byl tehdy zařazen SMÚ, které navrhovalo sloučit SMÚ a vojenskou povětrnostní službu do jednoho celku ve své podřízenosti. Vzhledem ke skutečnosti, že nedošlo ke vzájemné dohodě obou ústředních úřadů státní správy, rozvíjely se obě čs. povětrnostní služby v následujících 6 letech relativně samostatně. Koncem roku 1945 působilo v rámci SMÚ a ŠHaMÚ celkem 11 civilních synoptických a leteckých meteorologických stanic. V té době v rámci vojenské povětrnostní služby působilo rovněž 11 leteckých povětrnostních stanic, přičemž plán VLHŠ MNO předpokládal, že do dubna 1946 bude zřízeno dalších 10 leteckých a dělostřeleckých povětrnostních stanic nebo povětrnostních hlídek. Dne 15. listopadu byla Zvláštní skupina vojenské povětrnostní služby reorganizována na provozní a výcvikový útvar Škola povětrnostní služby (VÚ 4613), jejímž velitelem byl jmenován major Oldřich Hlaváček, předválečný Zástupce MNO při Státním ústavu meteorologickém. V rámci školy koncem roku 1945 vznikla Školní povětrnostní stanice, Technická četa a 3 Školní čety, v jejichž rámci probíhala příprava personálu vojenské povětrnostní služby. V období od 15. listopadu 1945 do 15. února 1946 zde probíhal první „Kurz velitelů a správců vojenských leteckých a dělostřeleckých povětrnostních stanic”, kterého se zúčastnilo 21 osob.

RNDr. Antonín Vesecký

PhDr. Alois Gregor

poručík Karel Janhuba

Miloslav Štěpánek v uniformě příslušníka RAF

v období 2. SV

Prof. RNDr. Mikuláš KONČEK DrSc.

Letištní budova a řídící věž letiště Praha-Ruzyně v roce 1945

Přednostové (náčelníci) vojenské povětrnostní (hydrometeorologické) služby od roku 1945

Velitelé (náčelníci) provozního a výcvikového útvaru Školy povětrnostní služby a jejích nástupnických organizací od roku 1945