Vývoj vyšších a základních provozních složek vojenské povětrnostní služby od počátku 50. let do současnosti

Od počátku 50 let postupně vznikal v rámci velitelství leteckých svazů, svazků a dalších složek nový systém výstavby součástí povětrnostní služby. Jako první bylo dne 1. října 1952 vytvořeno Povětrnostní oddělení Velitelského stanoviště 15. leteckého sboru - proudového ve Kbelích. V souvislosti se zrušením tehdejších Povětrnostních ústředen I, II, a III dne 31. prosince 1952 byla na jejich základech vytvořena Oddělení letecké povětrnostní služby štábů 1., 2., 3. a 5. stíhací letecké divize, působící v Českých Budějovicích, Zvolenu, Plzni-Líních a Žatci v podřízenosti 15. leteckého sboru - proudového. U štábů 22. stíhací, 34. bitevní a 46. bombardovací divize působících v Chrudimi, Brně a Přerově byla příslušná oddělení letecké povětrnostní služby zřízena ke dni 1. října 1955. V dalším období byl vývoj těchto složek povětrnostní služby ovlivněn častými reorganizacemi, přemísťováním, zřizováním nebo rušením organizačních celků, v jejichž rámci byla zřízena. Od počátku 60. let byly povětrnostní oddělení leteckých svazků odborně podřízeny nově vznikajícím povětrnostním oddělením svazu frontového letectva a svazu vojsk PVOS (10. letecké armády a 7. armády PVOS). V souvislosti s celospolečenskými změnami v roce 1989 byla postupně reorganizována nebo rušena většina povětrnostních oddělení svazků, přičemž poslední z nich zanikla v roce 1995.

V rámci reorganizace letectva byl dne 1. září 1961 vytvořen operační svaz frontového letectva a operační svaz vojsk protivzdušné obrany státu - 1. samostatný smíšený letecký sbor (od roku 1962 10. letecká armáda) a 7. armáda PVOS. V rámci velitelství obou svazů byla v té době vytvořena Oddělení povětrnostní služby, která v pozdější době prošla značně složitým organizačním vývojem v závislosti na reorganizacích přemísťování, zřizování, nebo rušení organizačních celků, v jejichž rámci byla zřízena. V odborné podřízenosti obou oddělení povětrnostní služby svazů se po celou dobu jejich existence nacházely příslušná Oddělení povětrnostní služby svazků frontového letectva a vojsk PVOS. Jako nástupnické organizace obou oddělení povětrnostní služby operačních velitelství potom až do 31. října 2013 působilo Oddělení geografické a hydrometeorologické služby Zpravodajského odboru (J/2) Velitelství společných sil.

Po převedení Státního ústavu meteorologického MNO mimo působnost rezortu obrany ke dni 1. ledna 1954, zůstaly v rámci vojenské povětrnostní služby působit pouze 20 povětrnostních stanic, které tvořily součást příslušných leteckých útvarů a byly dislokovány na vojenských letištích. Zpočátku byly letecké povětrnostní stanice organizovány jako povětrnostní skupiny zařazené v rámci příslušných letištních praporů. Dne 1. října 1959 byly letecké povětrnostní stanice reorganizovány a zařazeny do struktury nově vytvořených praporů pozemního zabezpečení navigace letectva, kde jich počátkem 60. let působilo celkem 26. Dnem 1. října 1963 byly prapory zabezpečení navigace reorganizovány na prapory radiotechnického zabezpečení a v té souvislosti byly letecké povětrnostní stanice převedeny do přímé podřízenosti náčelníka štábu příslušného leteckého útvaru, v jehož rámci byly zřízeny. Počátkem 70. let v rámci útvarů letectva působilo 28 leteckých povětrnostních stanic. Organizační struktura stanic zůstala prakticky až do roku 2006 bez podstatných změn, kdy byly reorganizovány na roje leteckých meteorologických služeb v rámci příslušných leteckých základen nebo správy letiště Vzdušných sil AČR. Dne 30. listopadu 2013 byly roje leteckých meteorologických služeb působící na vojenských letištích v Praze-Kbelích, Čáslavi, Pardubicích a Náměšti nad Oslavou zrušeny a ke dni 1. prosince byly reorganizovány jako příslušná oddělení letecké meteorologie Odboru letecké meteorologie VGHMÚř, přičemž tato oddělení zůstala odloučeně dislokována na původních letištích VzS AČR, kde jsou dislokovány až do současnosti.

Vojenská povětrnostní služba na počátku 50. let provozovala na letištích Praha-Kbely a Poprad celkem dvě radiosondážní stanice avšak tyto byly ke dni 1. ledna 1954 v rámci rušeného Státního meteorologického ústavu MNO přemístěny mimo rezort obrany. Ve druhé polovině 50. let tak vyvstala potřeba tyto prostředky znovu pořídit. Jako první byla ke dni 1. října 1956 zřízena radiosondážní stanice Hlavního leteckého povětrnostního ústředí (HLPÚ) s místem dislokace v Klecanech, odkud byla postupně přemísťována do Satalic, na letiště Hradech Králové, do Hrádku u Nechanic, na letiště Čáslav a do Chrudimi. Dne 1. října 1957 byly zřízeny radiosondážní stanice České Budějovice (od r. 1970 Bechyně) a Brno-Slatina (od r. 1970 Tuřany, později Sokolnice). Následně 1. října 1959 byla zřízena radiosondážní stanice Zvolen (od r. 1967 Přerov, kde byla následně zrušena). Radiosondážní stanice Žatec byla zřízena 1. září 1961. V současné době provozuje vojenská hydrometeorologická služba radiosondážní stanici v Prostějově, která sem byla přemístěna v roce 2003 ze Sokolnic.

První pokusná meteorologická radiolokační měření byla v rámci HLPÚ prováděná koncem 50. let. Dne 1. října 1967 byly v rámci HPÚ vytvořeny dvě Meteorologické radiolokační stanice dislokované v Hájku u Jenče (od r. 1971 Žatec) a v Brně-Slatině, které byly vybavené pojízdnými meteorologickými radiolokátory MRL-1. Dne 1. října 1969 byla zřízena Meteorologická radiolokační stanice v Bechyni a následně dne 1. října 1974 rovněž obdobná stanice v Chrudimi. Poslední vojenské meteorologické radiolokační stanice Chrudim a Bechyně ukončily svoji činnost v srpnu roku 2000 v souvislosti se zahájením provozu automatického meteorologického radiolokátoru ČHMÚ umístěného na kopci Praha v Brdech.