Stručný organizační vývoj čs. povětrnostních služeb od roku 1946 do počátku 50. let

V tomto období všechny tehdejší čs. povětrnostní služby prošly překotným organizačním, technickým a technologickým vývojem. Štátny hydrologický a meteorologický ústav v Bratislavě byl koncem roku 1946 reorganizován a v té souvislosti byl z něj vyčleněn nový Štátny meteorologický ústav (ŠMÚ). V rámci Státního meteorologického ústavu (SMÚ) byla již v roce 1946 při Oddělení synoptické a letecké meteorologie v Praze-Ruzyni zřízena Aerologická skupina, která pod vedením RNDr. Josefa Jílka, předválečného pragmatikálního zaměstnance vojenské povětrnostní služby, začala provádět první pokusná aerologická radiosondážní měření. V roce 1950 byl SMÚ Praha na základě nařízení vlády č. 125/1950 Sb. dne 11. 7. 1950 sloučen se ŠMÚ Bratislava a byl tak vytvořen nový SMÚ s celostátní působností. V roce 1951, v souvislosti s probíhajícím korejským válečným konfliktem a s obavami o vznik další světové války, byl na základě nařízení vlády č. 113/1951 Sb. SMÚ ke dni 1. 1. 1951 převeden do podřízenosti Velitelství letectva Ministerstva národní obrany (VL MNO). Zároveň z něj byla vyjmuta synoptická a letecká služba, která byla jako samostatný útvar nazvaný Synoptické ústředí rovněž převedena do podřízenosti VL MNO. V té době byl ředitelem SMÚ VL MNO jmenován major Josef Zítek. Hlavním důvodem těchto opatření byly obavy, aby v případě vzniku válečného konfliktu, čs. povětrnostní služby opět neselhaly, obdobně jako v roce 1938. Po skončení korejské války byl SMÚ VL MNO na základě nařízení vlády č. 96/1953 ke dni 1. 1. 1954 sloučen s tehdejšími složkami čs. hydrologické a hydrografické služby a jako Hydrometeorologický ústav (HMÚ) s celostátní působností převeden do podřízenosti Ústřední správy vodního hospodářství Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu. Toto datum představuje definitivní organizační rozdělení vojenské a civilní povětrnostní služby po 34 letech různě intenzivní spolupráce. Zároveň představuje období vzniku československé civilní hydrometeorologické služby. Vojenská povětrnostní (dnes hydrometeorologická) a civilní hydrometeorologická služba se staly strategickými partnery a jejich vzájemné vztahy jsou od počátku roku 1954 upravovány příslušnými mezirezortními dohodami o vzájemné spolupráci. Otázky spolupráce v době ohrožení nebo válečného stavu byly nejprve řešeny formou mobilizace personálu a infrastruktury rozhodujících složek civilní služby. Od počátku nového milénia jsou řešeny na základě mezirezortní dohody o mobilizační dodávce služeb pro potřeby rezortu obrany ČR. MNO si až do roku 1957 udržovalo rozhodující vliv na činnost HMÚ tím, že jeho ředitel a další 3 vedoucí pracovníci klíčových složek ústavu byli nadále vojáky v činné službě a do funkcí byli jmenováni MNO. Vojenská povětrnostní služba prošla od roku 1946 obdobím budování svých řídících a provozních složek a zároveň se utvářely její základní vztahy s oběma tehdejšími čs. civilními povětrnostními službami. Dne 1. května 1946 bylo reorganizováno VL MNO a jeho rámci byla vytvořena Skupina letecké povětrnostní služby, jejímž přednostou byl ustanoven major. Miloslav Štěpánek. Zároveň byla v té době v rámci Velitelství letecké oblasti 1 a 2 v Praze a Bratislavě vytvořena systemizovaná místa Styčný důstojník MNO při SMÚ a ŠHaMÚ, na které byly ustanoveni major Oldřich Hlaváček a major Štefan Hakoš - Rapko. Při V. letecko-technickém odboru MNO bylo vytvořeno systemizované místo Referent meteorologického materiálu, které zastával major Viktor Hroza.

V rámci VL MNO bylo dne 1. září 1947 vytvořeno Oddělení povětrnostní služby, které odpovídalo za odborné řízení povětrnostní služby letectva, dělostřelectva a plynové služby. Jako součást Školy povětrnostní služby, pod velením poručíka Václava Čejky, vznikla v červnu 1946 Četa vojenská povětrnostní ústředna, která společně s Oddělením synoptické a letecké meteorologie Státního meteorologického ústavu (SMÚ) sídlila na letišti Praha-Ruzyně, kde se podílela na tvorbě předpovědí počasí pro potřeby MNO. Velitelem čety byl jmenován rotmistr Gustav Peša. V dalším období se působnost školy dále rozrůstala. Od konce roku 1947 působil v rámci školy Letecký povětrnostní roj se 6 letouny (Bücker Bü - 181 a Fieseler Fi 156 - Storch), které byly vybaveny meteorografickými zařízeními pro meteorologická měření do výšky až 8 km. Ke dni 1. ledna 1948 bylo v rámci školy, pod velením podporučíka RNDr. Jaroslava Červeného, vytvořeno Aerologické oddělení, které bylo formálně sloučeno s obdobnou Aerologickou skupinou SMÚ. Společné Aerologické ústředí začalo provádět pravidelná radiosondážní měření a kreslit výškové meteorologické mapy. Dne 1. září 1947 byly v rámci Velitelství I., II. a III. leteckého sboru vytvořeny Povětrnostní ústředny I, II a III dislokované v Praze-Kbelích, Brně na Špilberku a Bratislavě-Dvorníku (od 1950 Zvolen-Hájníky). Jako jejich velitelé byli ustanoveni štábní kapitáni Josef Zítek, František Bohdan a Róbert Intribus. Koncem roku 1948 byl nezákonně propuštěn podplukovník Miloslav Štěpánek a na jeho místo byl ustanoven major RNDr. Ferdinand Šrůta. Dne 1. října 1949 byla Škola povětrnostní služby zrušena a na jejím základě vznikla Hlavní povětrnostní ústředna v Praze-Kbelích, do jejíž podřízenosti byly převedeny všechny 3 povětrnostní ústředny. Předpovědní oddělení Hlavní povětrnostní ústředny společně s Oddělením synoptické a letecké meteorologie SMÚ na letišti Praha-Ruzyně formálně vytvořeno Synoptické ústředí obou služeb. V. Výcvikový oddíl byl v červnu 1950 reorganizován na samostatnou Školu povětrnostní služby, která byla pod velením poručíka Ladislava Jandy přemístěna do Prostějova. Aerologické oddělení bylo 1. září 1951 přejmenováno na Radiosondážní stanici, která byla pod velením rotného Ladislava Barchánka převedena do podřízenosti Povětrnostní ústředny I. V listopadu 1951 byla na letišti v Popradu zřízena v podřízenosti Povětrnostní ústředny III další Radiosondážní stanice, jejímž velitelem byl jmenován kapitán Štefan Olejník. Dnem 1. ledna 1952 přešel dosud civilní SMÚ do podřízenosti VL MNO a proto byla v té době Hlavní povětrnostní ústředna zrušena, resp. některé její součásti byly převedeny jako samostatné útvary do podřízenosti VL MNO, nebo jako součásti Povětrnostních ústředen a SMÚ MNO. Dne 31. prosince 1952 bylo zrušeno Synoptické ústředí a všechny Povětrnostní ústředny, přičemž Synoptické ústředí, 11 vojenských povětrnostních stanic, 19 družstev, 5 hlídek, Observatoř Lomnický štít, 2 Radiosondážní stanice, Výzkumné oddělení, Laboratoř a Ústřední meteorologický sklad byly 1. ledna 1953 převedeny do působnosti SMÚ MNO. Dne 1. ledna 1954 byl SMÚ MNO reorganizován a se všemi svými organizačními součástmi byl jako Hydrometeorologický ústav (HMÚ) převeden do podřízenosti Ústřední správy vodního hospodářství Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu. Koncem roku 1953 a počátkem roku 1954 se tak se začaly psát nové kapitoly historie obou československých povětrnostních služeb v moderní době. Od 1. ledna 1954 jsou, v souladu s Nařízením vlády č. 96/1953, vzájemné vztahy mezi oběma službami upravovány prostřednictvím příslušných meziresortních dohod o spolupráci v době míru, v době za branné pohotovosti státu a válečného stavu. Na podzim 1951 zahájil major Václav Čejka na Vojenské technické akademii v Brně vysokoškolskou výuku předmětu Letecká meteorologie.